srnče
SRNČE
Šlapu si to známou stezkou okolo potůčku směrem ke stařičké osadě.
Každý kousek známého lesa vyvolává krásné vzpomínky.Tady u potoka-
Jsme kdysi chytali raky na žabí stehýnko.Od těch dob se okolí potoka hodně změnilo.Tytam jsou kouzelné tůňky,zurčení vody přes kameny.Po nesmyslné regulaci všechno zmizelo a zůstal jen kamenný žlab s naplavenými větvemi a listím.Škoda toho kousku krásné přírody.
Náhle zahlédnu uprostřed naplaveného dříví a listí nějaký pohyb.
Něco rezavého se marně snaží vymanit se se sevření větví.Pomalu se blížím k místu a náhle mi blesklo hlavou.Vždyť je to malé srnče celé zmáčené a zesláblé marným bojem se zrádnou pastí.Pomalu se snažím vyprostit malá kopýtka se sevření.Cítím jak se drobné tělíčko celé ustrašeně chvěje.Sláva !
Konečně se mi podařilo uvolnit srnče a položit do trávy.Chvíli nehybně leželo ale pak náhle vyskočilo a zmizelo v nízkém smrčí.Po čtvrhodině se blížím ke staré osadě.Rozdělávám malý ohýnek a vařím kafe.Se zapálenou cigaretou pozoruji zelenou louku a skupinu bílých břízek na kraji lesa.V tom se mezi stromy objevila hlava srny.a vedle ní malé srnče.Obě zvířata nehnutě stojí a -
hledí směrem ke mně.Náhle mi to došlo,srnče přišlo mámě ukázat člověčího zachránce.Po chvíli se srna pohnula a pomalu odkráčela i se svým potomkem
Do lesa.Oba zmizeli jako krásný přelud,zůstal jen příjemný pocit ze záchrany mladinkého života.